Z. n. o. v N. byla zřízena r. 1875; téhož roku byla založena německá žid. škola. Přílivem z venkovských obcí rostla obec tou měrou, že již r. 1891 bylo přikro-čeno' k výstavbě synagogy, která je ozdobou města.

R. 1893 bylo v N. 116 žid. duší, Vel. Kostomlatech 14, Kovanicích 15, Dvorech 10, Jikvích 5, Vlkavě 6, Zavadilce 7, dohromady 178 osob. Starostou ž. o. byl Adolf Bergmann, náměstek a pokl. Josef Polák, výbor: AI. Bergmann, Mojžíš Klein, Jos. Steiner a Jos. Friedmann.

Gh. k. v N. opatruje dva hřbitovy: v Křinci a v Kovanicích; její stanovy jsou z r. 1877. Potřeby, hrbit, vůz a j. byly zakoupeny v r. 1889. Starostou ch. k. byl v r. 1893 Mojžíš Klein, pokl. Josef Polák, náměstkem J. Friedmann, výbory AI. Bergmann a  Š. Klein.

Starostou ž. o. v N. je nyní Filip Polák,   velkoobch.

obilím. V n. o. v N. byl rb. dr. Jakub G o 1 d 8 t e i n. Týž se nar. 26. září 1849 v Pacově, složil r. 1873 zkoušky na učit. ústavě v Č. Budějovicích a habilitoval na české universitě v Praze. Učitelem na žid. školách byl nepřetržitě po dobu 55 let v Kasejovicích, Rokycanech, Milevsku, v N. — zde skoro 25 lét. Pro oční chorobu vzdal se r. 1928 svého místa a žil pak do sklonku svého požehnaného věku u svých dětí v Trutnově. Rb. Goldstein byl literárně činný. Práce: „Každý hřích se tresce", „Jiskry" (Feder, Besídky), „Neřež větev, na níž sedíš" (Čes.-žid. kal.) a j. Syn, poslanec JUDr. Angelo Gqldstein v Praze, je známý předák sionistického hnutí v Čechách.

Židé v N. žijí v míru a národním souladu s1 ostatním obyvatelstvem a četné rodiny těší se v každém ohledu veliké vážnosti u svých spoluobčanů.

Nymburk 2

464

Nimburg S

Dějiny Židů v Pardubicích.

Zpracoval prof. J. Sakař v Praze.

Geschichte der Judeu in Pardubitz.

Bearbeitet von Prof. J. Sakař, Prag.

.Hned při obnově Pardubic, r. 1507 ohněm spálených, znamenají se v místním obchodě a řemesle také Židé1). Z těch asi nejstarší byl Žid Kapřík, maje grunt v dnešní ulici Arnoštově již po r. 1507 vedle podruhů Davida a mladšího „Žida v baště mezi branami" při předměstí Malém.2). Před r. 1518 přibyl Abraham s ženou Dúbrou. Sirotkům odkázal r. 1518 300 kop míšeňských, hotových, dobrých i knihy, „Biblí celou, Chumeš dva, tři Megzer, Desatero Božích přikázání neb Seffertor Mahylla, Slichas, Joczeros a Sider pergamenový3). K mladším usedlíkům (1519) náležel Achaz (?) z Vídně, Izák mečiř a zvláště Chaim, dobře jako velkoobchodník ceněný. Z pardubských sousedů půjčil mu Jiřík Ltbánský 100 kop a když druhý jeho dlužník, Markvart Žid, kramář, prve v Pardubicích, potom ve Znojmě, zemřel, nic prý nenechav, chytali se dědicové Libánského r. 1534 Chaima, „ježto po něm (Markvar-tovi) některé věci bral4). V cizině obchodoval Chaim hlavně s Janem Herwertsem z Augsburku. Při své smrti (1541) dluhoval mú 212 zl. 18 gr. a 1 denár. Členové rodiny, Estera žena, syn Jakob a Izák zeť, muž Rachny (1534), smluvili se s Jakubem Buldsingarem, faktorem Jana Herwertse z Vratislavě, pripovidajíce dáti prvou splátku 10 zl. při sv. Alžbětě o jarmárce ve Vratislavi"). Starší styk s cizinou zůstal později zvláště v rodině Izákově. Žena jeho, Rachna, dluhovala r. 1556 Židům z polského Lublína a z Prostějova. Vrstevníky jejími v P. byli: Šalomún (1523), Majer (1523), Maňas (1532), Fuchs (3536), Jelen, Šťastný a Šeps (1538) e).

Pmeň pánů z Pernšteina, držitelů města P., bývala k Židům někdy vrtkavou. R. 1538 bránilo se Chaimo-vi Židu v živnosti hostinské i várce v městském pivovaře7). Příznivější byly počátky vlády královské. Mezitím co vyháněli se z města Čeští bratři, přálo se žid. poddaným nejen volnosti náboženské, nýbrž i výhodného bytu. R. 1560 rozkazem arciknížete Ferdinanda stěhovati se musil do dvou neděl Jan Štěrba z domku, jejž koupil si dva roky předtím, na Malém předměstí. Grunt zabrán byl od Rachny Židovky prostředkem jejího zetě, Jelena Žida8). R. 1561 pustila Rachna stateček Štěrbovi znovu. Živnostem žid. nepřekáželo se však ani r. 1566, kdy jednalo se o jakéms Židu i v královské komoře, že vysmíval se lidem, klekajícím při klekání proti Turku9). Částečnou výluku Židů přinesla teprve resoluce královské komory z r. 1589. Na panství smělo žíti jen čtrnáct žid. rodin — však na půl míle od P.10).

V prvých letech sedmnáctého věku pobytu Židův v městě se již nebránilo a v knize gruntovní byla zvláštní vložka pro zápisy, koupě a prodeje žid. domů u). Jeden z nich, Isaiaše Žida na Malém předměstí, vedle Isáka Žida, prodali konšelé sami.zase Faltynovi Židu r. 16,18 za 130 kop míšeňských pro všelijaké zem-

ské sbírky, defensi a jiné zasedělé daně, protože „Isaiaše Žida od drahně času při městě není a se najíti nedává" 12). Zato však již od delší doby využitkovali kon-Šélé styku Židů s P. k ukládání mimořádného platu celního, obracejíce získaný peníz k lepšímu vychování purkmistrů a dvou servusů. Z toho dovolávali se Židé r. 1617 pomoci „celé obce žid. v Praze". Tato žalovala zase u presidenta královské komory, „že by Pardubští nemírnými šacunky Židy k nim přicházející a přijíždějící pod titulem cla nad způsob jiných královských míst, na silnici ležících, jež své obzvláštní obdarování na to mají, obtěžovati jměli". Hejtman zámecký, Sebestyan Reyšvický z Frayfeldu, vyšetřoval a konšelé se přiznávali, „že sic na vybrání takového cla žádného obzvláštního obdarování nemají, ale že již předkové jejich, poznávajíce potřebnost obce, platů takových nařídili pro vynahrazení podle velikosti a malosti nákladů, co by tak kterému štěstím přišlo". K tomu odpověděla Královská komora v sobotu den památný Svaté Panny Kateřiny (25. listopadu) 1617 konečným rozhodnutím: „Protože jsou Židé JM. Císařské lidé glejťovní, aby z naříkání dalšího sjíti mohlo a tíž Židé mimo náležitosti takovým clem více obtěžováni nebyli, poroučí se, aby (Pardubští) po dnešní den víceji týchž Židův jak domácích, tak ani přespolních nemírným clem a šacunkem neobtěžovali. Nicméně poněvadž Židé v královských městech při branách od osoby po bílém penízi a od koně po jednom krejcaru dávají, to se Pardubským na ten čas a do vůle JMC. povoluje, aby od nich vybírati a bráti mohli" 13). Že se úřad pardubský hned svého zvyku nespouštěl, žalovali Židé pražští u komory České znova, a ta zase již 13. prosince 1617 hejtmanovi vytýkala, že „konšelé poručení její z nedávno pominulých dinův za hřbet kladou".

Po šesti měsících začalo se vypravovati o pražské defenestraci, o počátku války stavův českých s císařem a na pardubské radnici přestalo se uvažovati o zá-povědi komorní na vybírání zvýšeného cla od osob žid. Teprve když na Bílé hoře zlomil se odpor Čechův a kníže Karel z Lichtenšteina uváděl v zemi nový tvrdý řád, žalovali „Židé, jak v městě Pardubicích tak i v jiných okolních městech přebývající", svým Starším Židům v Praze, „kterak by (je) Páni purkmistr a rada téhož města Pardubic již od několika let pořád zběhlých nemírnými šacunky obtěžovali". A Starší Židův v Praze odesílali zase 25. července 1622 novou supplikaci „vladaři domu Lichtenšteinského a místodržícímů JMC", ukazujíce, že „ačkoliv za panování slavné a svaté paměti císaře Mathyáše od JMC. Pánův rad Komory České bylo jest jim Pardubským několikrát dostatečně poručeno, ■— — oni táž poručení sobě jako za hřbet položivši, od takových nemírných šacunkův že  jsou   neupustili,   nýbrž   čím

30

465