ježto jej r. x. i íz, naiezame zase jiz v L,. JJostavá od městské rady rozkaz, aby do 14 dnů město opustil. Naříká ve svém odvolání, že se v městě narodil, že tu bydlí u Davida a že jest obci k užitku. Odpověď obce není zachována. Musil patrně přece jen z města, ježto nebylo tehdy ještě onoho patentu, který povoloval členům celého rodu bydleti pohromadě až do vymření vedlejších linií, jakožto členům jednoho rodinného čísla. Na Josefa (Šimona) Mirotice přichází v r. 1706 zase nový dotaz. Tentokrát z Postoloprt, smí-li vést obchody pod ochranou města L.i). Tito všichni jsou tedy přímí synové nebo bratří prvního lounského chráněného Žida Lébla Mirotice, jejž vystřídal David. Z atestace městské rady lounské asi z poloviny XVIII. stol., zachované bez data, dovídáme se, že David měl syna Léviho a 5 dcer. Praví se o nich doslovně: „Peschel des Samuel Flehe Eheweib, Item Malka des Herschel Michlubs - Eheweib, nicht münder Kolmana des Juden Rakonitz Eheweib, undt Fromel des Mayer libschitz Eheweib, welche Sammentl. beyan leben; dann Eine Tochter Edl Roketnitz, welche nunmehro des todes erblich und Keine mehre hinterlassen hat5) ..." Davida Mirotitze týká se také zpráva městské rady, sepsaná k rozkazu krajského úřadu žateckého pomocí cechmistrů. Je to konskripce řemeslníků lounských r. 1740, v níž rubrika 13. dotýkala se Židů v obci přebývajících a jejich zaměstnání. Odpověď na otázku, kolik jest ve městě Židů a čím se zaměstnávají, zodpovídá konskripce doslovně takto: „Před 100 lety více židovstva, nyní ale od 30 let jedinkej se vynachází, užívá dům obecní, pláce, (sic!) činže 50 zl., nyní ale na 1740 R. 65 ú. platí. Handluje v plátně, činkách (sic!), železe, rozdílných kůžích vydělaných i nevydělaných, též s hovězím dobytkem." Dům obecní jest stále dům č. 3 v dnešní Valterově ulici6). . David žil ještě v r. 1766, kdy se účastnil dražby na zboží a svršky jakéhosi Lercha, jenž provedl kri-du. Současně s jeho jménem čteme v protokole dražebním i jména Samuel Mirotitz a Lébl Mirotitz, vesměs tedy příslušníci rodiny, pravděpodobně bratranci Davidovi, nebo jinak příbuzní, kteří však ne-musili žíti právě v L., nýbrž prostě se k dražbě do L. dostaviliT). V letech následujících mizí rodina Miroticů z L. a na její místo nastupuje rodina jiná. Je to rodina Taussigů, která přečkala tu i celé stol. XIX. a dočkala se tu i převratu státního po světové válce. Zakladatelem této rodiny byl Gabriel T a u s s i g, jemuž se tehdy podařilo nějakým způsobem získati uprázdněné místo chráněného Žida. Není jisto, jakým způsobem se to stalo, zdali sňatkem či nějakým jiným způsobem, rozhodně s přivolením rady městské a obou nadřízených úřadů, krajského i zemského. Rozhodně však přešel v majetek rodu dosavad obecní dům čp. 3, neboť v seznamu majitelů domů lounských z r. 1820 jmenuje se jako jeho majetník Jakob Taussig, o němž víme, že jest synem Taussiga Gabriela. K číslu tomu pak připsán byl i židovský hřbitov v poloze zv. Na mělčích. Hřbitov ten koupili Židé lounští v r. 1680, snad tedy Miroticové, v čas velikého moru, v němž vymřelo v L. na 864 lidí, mezi nimi i mnozí Židé. Ale dům patřil za Miroticů stále ještě obci. Ze zprávy o tom, že majet-níkem domu byl Jakob Taussig, dovídáme se také, že on byl dědicem po otci a držitelem rodinného čísla židovského v L., ačkoliv nejstarším synem Gabrielovým nebyl. V soupise sirotků lounských, vedeném od r. 1796 až do poč. XIX. stol., jmenují se jako sirotci po Gabrielu Taussigovi dva synové — Lazar a Jakob — a dvě dcery — Terezie a Magdalena8). Jakub sloužil, podle zápisu, v Praze, ostatní žili u matky a navštěvovali školu. Později se matka odstěhovala také do Prahy. Poručníkem se jmenuje tehdejší radní Gallina. Poněvadž nejmladší dcera Magdalena má být podle zápisu plnoletá v r. 1818 a zápis první jest z r. 1796, vyplývá z toho, že Gabriel Taussig zemřel nejpozději v r. 1793/94. Jeho ná^ stupcem se měl však státi jeho syn Lazar. Buď tedy zemřel, nebo se čísla vzdal ve prospěch svého bratra Jakuba. K tomuto případu pojí se i jiná zajímavá historie, která velmi dobře charakterisuje poměry, které se vyvinuly v židovských rodinách jako důsledek systému z r. 1797. Nacházíme v soudních spisech lounského arch. opis rozsudku ve věci proti-žaloby jistého Abrahama Raitlera, Žida z Hotové. Tomu se podařilo nějakým způsobem, snad právě po smrti Lazarově, koupiti dům židovský v L. á dáti si jej připsati na své jméno do knih pozemkových. Při tom pomáhala mu Esther Taussigová, nevíme, zdali matka sirotků, či jiná. Zároveň se domýšlel Raitler, že, koupiv židovský dům, může klidně přebývati v L. Ale město mu čísla rodinného nepřiznalo a Raitler byl vypovězen z L. Když se nestěhoval, podána proti němu žaloba a Raitler odsouzen. Podal odvolání a protižalobu k apelačnímu soudu, ale proces dopadl v jeho neprospěch. V důvodech rozsudku se praví, že sice dokázal, že dům č. 3 v L. koupil, že se mu však nepodařilo prokázati nikterak, že by byl získal také čísla rodinného. Neboť může sice každý Židi získávati reality svobodně, ale není mu dovoleno ani možno koupiti číslo rodinné podle dosavad platných zákonů. Mimo to že má již jedno rodinné číslo v Hotové a žádný Žid v Čechách že podle zákona nesmí získati dvě čísla rodinná. Zároveň byla žalována i Esther Taussigová, snad právě pro tento prodej. Rozsudek přímo vysvětluje, že rodinné číslo náleží správně nejstaršímu synu Gabriela Taussiga. Prodej byl pravděpodobně zrušen a dům zůstal v majetku rodiny Taussigů nadále9). Když v r. 1844 psal tehdejší purkmistr lounský Jan Rafael Vladyka své poznámky o L., praví, že v době přítomné jest v L. jenom jeden Žid a připsáno po straně jméno Taussig10). Z r. 1862 zachována jest prodejní listina, z níž vysvitá, že až do toho roku byl majetníkem domu č. 3 a hřbitůvku Mělce Antonín Karel Taussig, který obojí prodal a zakoupil jiné reality v L. "). Můžeme tedy míti za to, že Miroticové vymřeli v mužském potomstvu kolem roku 1780, číslo rodinné pak získali i s domem židovským faussigové, takže nebylo v L. vůbec jiných „chráněných" rodin žid. až do r. 1848, kdy patent z r. 1797 pozbyl své platnosti. Pokud se týče venkovských obcí, zůstáváme v úplné nejistotě, jak se vyvinuly poměry tam. Z některých zmínek a zápisů dá se usuzovati, že na venkově lounském žid. čísel rodinných bylo přiděleno velmi málo. Tak se připomíná v obci Vršovicích, která určitě svou rodinu žid. měla, v červenci r. 1716 Žid Mojžíš Jakob. Tehdy patřilo panství vršovické Leopoldovi a po něm Ludvíku markraběti baden-skému, jejichž rod držel Vršovice až do r. 1783, kdy je koupil kníže Jan ze Švarcenberka. Hřbitov vršovický na stejnojmenném vrchu jest původu mladšího a postoupen byl panstvím rodině Diensteinů až ve stol. XIX. Poslední pohřeb na něm datuje se v r. 1858, kdy na něm pochována paní Diensteinová. Zachovaly se až do nedávná tři náhrobní kameny z celého hřbitůvku, které nesly nečitelné nápisy. Dnes i .tyto zbytky nějakým způsobem zmizely12). • Také Cítoliby měly pravděpodobně svou roainu židovskou. K r. 1704 připomíná se v přípise, zaslaném od krajského úřadu žateckého lounské radě městské Žid VeselýLevel. Panství patřilo tenkrát Arnoštu Bohumírovi z Schiitzénu13). Zajímavější jest zmínka o Domoušicích. Tam se setkáváme se jménem Isák K a t z a manž. Helena. Ten koupil tam panský ovčín r. 1785, ale držel jej pouze do r. 1788, kdy koupil panství nový majitel. Nemůžeme zde podle všeho mluviti o rodinném čísle domoušickém. Panství zadlužil majetník jeho Jan Augustin Kneisl, ocitl se r. 1782 v sekvestraci a od správy statků Katz koupil ovčín jen z důvodů obchodních za laciný peníz. Poněvadž však víme, že v L. žila kolem r. 1800 rodina Katzů, chráněných na ' panství libochovickém, byl asi tento Katz jejím příslušníkem14). V Blšanech žila chráněná rodina Pollaků. Dne 9. června 1816 byl pokřtěn v L. Žid Adam P o 11 a k z této rodiny, která tím asi zanikla15). ' • Všechny ostatní rodiny židovské, s nimiž setkáváme se v obcích venkovských, nyní příslušných k ž. o. lounské, přistěhovaly se do svých sídel až po r. 1848. Situace Židovstva lounského za celé toto období až do r.' 1848 nebyla, jak z uvedených faktů žjevno, nikterak utěšená. Jak veliký to rozdíl proti stol. XV. a XVI., jest patrno na první pohled. Zejména nápadná jest hlavně" chudoba židovských rodin, jejichž dluhy se často připomínají. Jejich význam hospodářský není téměř žádný, politicky a sociálně jsou postaveny tak nízko," jak si jen možno pomysliti.' Je to období hlubokého úpadku nejen českého živlu a jeho státoprávní svrchovanosti v zemi české, nýbrž i úpadek Židovstva, které tak snášelo svůj těžký osud současně s živlem českým — a při tom nerozuměl jeden druhému z důvodů náboženských! Není divu, že ti Židé, jimž se nedostávalo možnosti získati rodinného čísla, aby se mohli někde usaditi a založiti rodiny, kteří pro nemajetnost nemohli vyhověti podmínkám, kladeným při povolování sňatků, stávali se břemenem jak vlastních sou-kmenovců židovských, tak příslušných dominií i úřadů. Není divUj že setkáváme se s četnými Židy potulnými i zlo činnými, které pronásledovaly úřady na přísné pokyny zemského úřadu. Tak máme zachován v lounském arch. seznam „zlých Židů". z konce XVIII. stol.16), v němž se uvádí 43 potulných Židů, někdy-i se ženou a dětmi přecházejících s místa na místo, z nichž -mnozí jsou hledáni pro krádeže, dále 6 jmen Židů uvězněných v staroměstském vězení pražském a 13 jmen potulných Židů, timístěných prozatím v žid. špitále pražském. To byly výsledky „židovského systému", od něhož si vláda slibovala tak znamenité výsledky, uvádějíc v samotném .textu uvedeného patentu, žé má za účel učiniti z Židů řádně se obživující státní občanstvo a srovnati je poskytnutými svobodami s občany křesťanskými. IV. Lounští Židé od r. 1848. Mohutný a zdravý národohospodářský rozvoj Židovstva po jeho úplné emancipaci v polovině stol. XIX. ukázal nade vše jasně, jak nesmyslnou politiku prováděli panovníci rakouští vůči Židům v XVII. a XVIII. stol. Jejich systém nedovedl ničím přispěti k tomu, co §i v první řadě vytkl za hlavní úkol a poškodil jen zájem státu a jeho situaci hospodářskou. Když po r. 1848 zrušena byla všecka mimořádná opatření protižidovská, dostavila se za režimu Ba-chova znova jistá recidiva," vyvolaná novou vlnou skončilo svou kariéru porážkou u Solferina y r. 1859 a všeobecným úpadkem monarchie. Patent ze dne 20. října 1848 uvolnil Židy v právech občanských co do nabývání majetku i placení daní a poplatků. Proto nařízení c. k. dvorní správy komorních důchodků v Čechách z 23. května .1849 ruší všechny daně z listů průvodních a jiné místní policejní daně, jimiž Židé co Židé zavázáni bývali, a sice od 1. listopadu 1848 počítaje. Rovněž tak všecky pro ně povinné zvláštní taxy k eráru odváděné, pokud se vztahují ke koncesím. To. byly vy-moženosti pro židovské podnikatele velmi významné. Pokud se týče možnosti nabývání majetku nemovitého, pokusila se vláda císařským nařízením z 2. října 1853 provésti restauraci bývalých poměrů. Obnovuje tímto nařízením všecka omezení, k tomu se vztahující, která byla v platnosti před 1. lednem 1848, ač prohlašuje opatřeni to za provisorní a neruší koupě a zisky zatím náležitou cestou nabyté. Skutečně také později nařízení to bylo odvoláno a řadou vysvětlujících pokynů a výnosů zrovnoprávnění obyvatelstva židovského « ostatními vrstvami občanstva bylo provedeno1). Pro Prahu bylo důležité zrušení zvláštní politické o. ž., které provedeno vyhláškou místodržitelství pražského* dne 1. května 1850 I. 3., čímž zrušena ovšem i bývalá soudržnost Židů českých a systém dosavadní zemské representace židovské. Právní poměry ž. o. postaveny byly na basi soukromých obcí náboženských, přistoupeno k zřizování obvodních krajských rabinátů místních 2). V L. hned po uvolnění Židů a zrušení rodinných čísel objevuje se řada rodin žid. Ale bez výtržností se toto nastěhování přece jen ani u nás neobešlo. Když v r. 1849 povolil lounský magistrát Jáchymu Weilovi z Postoloprt usaditi se na dobu tří let v L., došlo k shluknutí asi 60 občanů lounských, kteří se odebrali na městský úřad a žádali tam s velikým hlukem odvolání tohoto povolení a vystěhování žid. rodiny z města. To se stalo dne 17. .srpna. Magistrát ovšem jejich naléhání nehodlal povoliti a lid sáhl jednoduše k násilí. U Žatecké brány sešly se poštvané tlupy, obstaraly si povoz, najaly dělníky k nakládání nábytku a zboží Jáchyma Weila, naložily jeho majetek a vystěhovaly jej z města zase do Poatoloprt. odkud přišel. Jáchym Weil se ovšem s tímto rozřešením nespokojil a zjistiv si původce, žaloval u krajského úřadu. Do města dostavila se vyšetřovací komise, která po dobu 14 dní případ všestranně vyšetřovala, dala zatknouti 8 občanů, kteří byli odsouzeni a uvězněni pro zločin shluknutí 3). ■- To se stalo ještě z"a úřadování starého josefínského magistrátu. Teprve potom došlo k jeho zrušení a vypsání voleb do obecního zastupitelstva podle nového obecního zřízení pro Čechy. V dalších letech mohli se Židé stěhovati do L. již beze všech nesnází. A tak shledáváme se v L. brzy se značnou kolonií židovskou, která rychle nabývá silné posice hospodářské, zakupuje se ve městě a tvoří jednolitou o. ž., k níž přistupuje i Židovstvo roztroušené po okolních vesnicích okresu lounského i některých mimoloun- ských. Z těchto nejstarších rodin žid., které se usadily v L. již před r. 1860 a domohly se zde jistéhoi blahobytu, možno uvésti vedle staré rodiny Taussigů a rodiny Jáchyma Weila, jenž se po zmíněných výtržnostech znova usadil v L., ještě aspoň rodinu Volfa Bulovy, Ludvíka Katze, Marka Löwensteina, Jakuba Poláka, Emanuela Propera. Později přistupují rodiny Neumannů, Kahnů, Neubergů, Hellerů, Glaserů, Ge-treuerů, Kohnů a j. Na venkově nejstarší rodiny vi- Louny 5 353 Louny 6 23 353